Horolezecká výprava

Na tuto výpravu jsme se sešli v 7:00 s dost smíšenými pocity. Několik dní včetně soboty před výpravou v Liberci strašně lilo a jak jsme poznali po příjezdu do, ani tam to nebylo jiné, což naše pocity ještě více naklonilo k pesimismu. Z Bílého potoka jsme se tedy vydali na Hubertovu boudu, kam jsme také v deváté dorazili a probudili Vítkova bratra, který zde byl s rádkyněmi na rádcovské škole. Než se nasnídal, promýšleli jsme venku další směr naší cesty. Měli jsme dvě možnosti: Buď ještě kus popojdeme a zalezeme si pak někde, kde to nebude klouzat, stejně jako na Kočičích kamenech vzdálených odsud asi 400 metrů. Protože to na sluníčko moc nevypadalo, rozhodli jsme se pro variantu B, tedy pro Kočičí kameny. Nejprve nás Vítkův bratr seznámil s teorií – předvedl nám různé typy jištění, objasnil nám lezení o tkz. „třech pevných bodech atd. Pak vybral jednu z „cest“ a už se lezlo! Po menších problémech se tam dostal každý a stejně si pak každý slanil i zpět dolů. Hned vedle byla další cesta a tak jsme si to zkusili dvakrát. Zde jsme však měli větší problémy, ale i s těmi jsme se nakonec vypořádali. Pak jsme byli pozváni na Hubertku na čaj. Kdo by odmítl v takové zimě! Po této blahodárně působící svačince jsme opět vyrazili a sice zpět do Bílého potoka. Nejen, že nám před nosem ujel vlak do Raspenavy, ale oni v neděli zrušili i ten spoj do Liberce!!! Co se dalo dělat. Šli jsme tedy do Oldřichova v Hájích. I tuto únavou strhující, vyčerpávající a nadlidskou dvouhodinovou trasu jsme však zvládli, ačkoliv psychické vypětí bylo tak velké, že se nám podařilo některé členy natolik zdeptat, že se před zastávkou v Oldřichově rozhodli vrátit se zpět do Bílého potoka. Nebýt Vítkova zásahu, patrně by se o to i pokusili. Do Liberce jsme dorazili s hodinovým zpožděním.

Zapsal: Aleš