Jak už název napovídá, tato výprava byla vedena rádci a podrádci. Jelikož je tato výprava jen jednou do roka, dalo se očekávat, že bude stát zato a piště si, že za to stála. Bohužel, i přes tyto přednosti se nás v sobotu na nádraží ČSAD sešlo jen velmi málo. Jmenovitě to byli: Rak, gulisol a Lišák s Honzou jako „dozor“. Takovýto počet je více než tragický. Když jsme se sešli, tak se k nám znenadání přiřítil nějaký člověk, který se vydával za tajného agenta policie a, že prý pro nás má něco co by nás mohlo zajímat. Nejdříve ale chtěl, abychom šli s ním na nedaleké hřiště, kde se konal sraz španělských drogových dealerů. Chvíli jsme je poslouchali, ale nerozuměli jsme jim. Po chvíli pozorování a naslouchání jsme je nejspíše vyplašili, protože vzali kufřík, který vypadal dosti podezřele a vydali se neznámo kam. Agent nám přikázal, abychom je opatrně sledovali. Po chvíli sledování dealeři zašli do malé uličky a po chvíli odešli. Tentokrát jsme i rozuměli co říkají. Znělo to asi takhle: „Snad to Diego najde“. Všimli jsme si, že už u sebe nemají kufřík. Po tom co zmizeli za rohem jsme se do té uličky šli podávat. Pod schodama jsme ten kufřík našli. Byl tam jenom vzkaz ve španělštině. Náš agent naštěstí trochu španělsky uměl. Z dopisu vyčet, že se dnes bude konat veliká akce v okolí Křižan a Děvína. Vysvětlil nám o co vlastně dnes půjde. Vylíčil nám, že jejich tajná policie vypátrala, že se dnes má stát něco velkého mezi dealery drog. Jen nevěděli, kde a kdy se to má stát. No a jelikož už jsme věděli už víc než dost, požádal nás jestli bychom nepoholi tyto dealery zneškodnit. Všichni jsme samozřejmě souhlasili. Bylo nám řečeno, že pojedeme vlakem do Křižan, ale nesmíme nastoupit do vlaku na hlavním nádraží, protože v celém městě jsou jejich hlídky. Museli jsme tedy jet na nádraží do Ostašova, kde budeme méně nápadní. Jeli jsme autobusem číslo 16. na zastávku Kovošrot, která byla nedaleko vlakové zastávky. Když jsme tam dorazili, tak nám agent řekl, že abychom mohli překazit dnešní setkání, musíme být řádně vycvičení. Na začátek jsme si museli dát 20 kliků v rámci silového výcviku. Potom jsme si museli vytáhnout papírové koule, jakožto nejlepší zbraň, kterou můžeme použít. Začala tedy střelba na cíl, která se dala dobře přirovnat k paralympyádě. Zanedlouho poté přijel vlak. Nastoupili jsme a ani jsme se nenadáli a už jsme vystupovali v Křižanech, kde jsme absolvovali další část výcviku. Museli jsme se naučit tajný dealerský pozdrav, který spočítal v podání pravé ruky pod pravým kolenem a jakmile se ruce dotkli, nesměli jsme se hýbat. Pak přišel signalizační výcvik. Museli jsme totiž být připraveni i na to, abychom dokázali přijmout šifrovaný vzkaz. Po těchto výcvicích agent uznal, že už se pomalu můžeme vydat na cestu. Sešli jsme kousek pod Křižany. Šlo se po silnici, takže to docela šlo. Pak ovšem agent řekl, že se máme otočit a celý ten kopec vyběhnout nahoru, v rámci rychlostní zkoušky. Když jsme tam vyběhli (což bylo pro některé velmi náročné) jsme se napili, abychom byli schopni pokračovat. Šli jsme po zelené kousek lesem a pak jsme se dostali na velkou louku. Všimli jsme si, že na druhém konci louky jsou nějací 2 podivní lidé, kteří, jak bylo vidět, nám něco chtěli říct. Začali nám vysílat morseovku. Ještě, že jsme si jí procvičili při výcviku. Výsledný přeložený text zněl asi takto: „Co děláte na našem území? Za chvíli nám prokážete svou totožnost“. Náš agent nám řekl, že dealeři mají ještě jedno tajné znamení, podle kterého se pozná, jestli jste jejich člověk. Každý dealer má v kapse jednu žvýkačku. Všichni jsme se raději vzali. Pak někam zmizeli a my pokračovali. Za chvíli jsme dorazili na silnici, kde na nás čekali nějací kontroloři a různě nás zkoušeli (pozdrav, žvýkačka atd.). Kontrola proběhla úspěšně, proto jsme mohli pokračovat dál. Po chvilce cesty lesem nám agent zadal další úkol, který spočíval v tom, že on půjde po cestě a jednou za čas se ohlédne a pokud někoho uvidí, má mínus body. Prostě a jednouše jsme ho museli nenápadně sledovat. Nebylo to až zase tak těžké. Po sledování jsme si dali malou svačinku a pokračovali jsme. Na konci lesa byli zase nějací 2, co vypadali jako dealeři. Vyzvali nás v malém zápase ve fotbale. Byli nějací divní. Neustále říkali našemu agentovi jestli už se náhodou někdy nepotkali, nebo že jim je hrozně povědomý. Agent na to nic neříkal a my si toho nevšímali. Asi nějaká souhra náhod. Po vyčerpávajícím zápase jsme si dali velkou pauzu na svačinu. Vyšli jsme na další úsek cesty, kde byl relativně klid, až na jednu kontrolu, před kterou jsme museli utéct, protože nám bylo nařízeno naším agentem, abychom snědli svoje žvýkačky, protože se domnívá, že by tu už neměli být nějaké kontroly. Naštěstí jsme jim utekli. Začínalo být čím dál tím větší vedro a my jsme šli podél koňských výběhů a pařili jsme se. Měli jsme ale jeden důležitý cíl, zjistit, kde se bude konat dnešní tajná schůzka dealerů. Konečně jsme zapadli do lesa, který byl velmi vykácený. Zdálo se, že teď už žádný výcvik nebude. Ale najednou jsme potkali další 2 co nevypadali moc přátelsky. Řekli, že jsou další kontrola a vypadáme nějak podivně a že nás nepustí dál dokud jim neuděláme něco k jídlu. Po těchto slovech vytáhl litr mléka a ať z toho něco uvaříme. Samozřejmě nás napadlo, že bysme jim mohli udělat puding, který jsme měli mít všichni na výpravu jako povinné vybavení. Nasbírali jsme dřevo a rozdělali oheň. Dali jsme se do vaření a náš agent si přisel k těm dvou. Začalo nám být podezřelé to, jak si s nimi rozumí, ale nedali jsme nic najevo. Když byl puding hotov, dali jsme jim ho. Moc jim zrovna nechutnal, jelikož tomu velmi chyběl cukr, ale i přes to nás pustili dál. Zeptali jsme se jich jestli náhodou nevědí, kde mám být ta dnešní schůzka. Říkali, že na nějakém kopci u Hamru. Podívali jsme se do mapy a zjistili jsme, že to určitě bude na zřícenině hradu Děvín, který byl od nás jen kousek. Vydali jsme se proto urychleně na cestu, abychom to neprošvihli. Náš agent byl čím dál zaraženější a nekomunikativní. Asi nad něčím usilovně přemýšlel. Dostali jsme se na silnici a kousek jsme po ní šli. Zabočili jsme a začali jsme stoupat k Chrastenskému vrchu. Dostali jsme se na křižovatku a dali se směrem doprava. Před námi byla louka a písčitá cesta. Kousek jsme popošli, když tu najednou na nás za vlnou vyskočili 2 dealeři a náš agent se k nim najednou začal hlásit. Podávali si ruce normálním způsobem a jeden z nich našeho agenta oslovil jménem Dieago. Všem najednou došlo, že to nebyl agent policie, ale jeden z dealerů. Ten na koho v Liberci čekali ti ostatní byl on. Oni nás odvedli ke sloupu elektrického vedení a svázali nás. Diego si sundal svoji policejní košili a začal se nám posmívat jak jsme blbý, že jsme ho neprokoukli. Když jsme byli svázaní, odešli od nás se slovy, že teď už o akci na Děvíně neví nikdo. Naštěstí se nám podařilo se rozvázat a Opic se ujal vedení. Prozkoumal košili, vekteré našel dopis, který byl adresovaný Diegovi a stálo tam: „Diego máme pro Tebe důležitý úkol. Nějaká parta čmuchalů nám chce překazit akci. Má je vést agent policie, kterého určitě znáš. Tvým úkolem bude ho zabít, vzít si jeho věci a v sobotu 14.4.2007 se dostav na ČSAD, kde budou čekat ta parta. Vybrali jsme 2 naše lidi, kteří Ti budou dělat návnadu (budou dělat různě kontroly, předání atd.). Doufáme, že Tě znají. Odvez je vlakem z Ostašova do Křižan a pořádně je vycvič.“ Odveď je kousek přeď je kousek před Děvín, kde je zneškodníme… Musí se Ti to povést, nebo bude celá akce v háji“. Teď už bylo každému jasné jakou chybu jsme udělali. Ale přece jen jsme se rozhodli, že když už jsme tady, tak to nevzdáme. Z nepochopitelných důvodů nás Opic dovedl na Chrastenský vrch. Když jsme se přeci jen dostali na cestu, která vedla na Děvín, začali jsme si uvědomovat, že by se to dnes mohlo doopravdy povést. Začali jsme stoupat nahoru. Připravili jsme si papírové koule, abychom se mohli bránit útoku. Dealeři se určitě nevzdají bez boje. Vypadá to, že jsme přišli právě včas. Nějací tři dealeři si předávali kufřík. My jsme na ně vyběhli, zneškodnili jsme je a kufřík zabavili. Pak jsme honem utíkali pryč. Cestou jsme kufřík otevřeli a museli jsme říct, že jsme ukradli velmi dobré zboží. Ten kufřík byl plný bombonů. Došli jsme na zastávku autobusu v Hamru a najednou se tam objevili Roxtidy, Klíšťák a Beebob. Prý si byli zaplavat a že je zajímavý, že se takhle potkáme. Fakt náhoda J. Počkali jsme na autobus, který nás odvezl na autobusové nádraží v Liberci, kde jsme si dali pořádný pokřik a šli jsme domů plni skvělých zážitků z této naprosto skvělé výpravy…